Jsem tu pro Vás...

30. prosince 2013 v 9:30 | Dog´s ass

Dobré ráno mé krásné porcelánové panenky,
chtěla bych vám přiblížit můj nynější život.


Jsou to tři měsíce a pár týdnů co jsem začala chodit do práce.
A to celé odstartovalo moje další kamarádství s Annou, stejně jako stres a všechny mé deprese.
Měla jsem problémy jak v rodině, tak s přítelem s kterým jsme se na konec rozešli.

Když jednou kamarádíte s Annou, kamarádíte s ní už celý svůj život.
Je to posedlost.

Vlastně.. já Annu nenávidím a miluju zároveň.
Líbí se mi pocit rozpadání se.
Někdy stojím před zrcadlem, hladím si kosti a říkám si jak jsem krásná.
Jindy koukám na svůj odraz a je mi ze mě na zvracení, jak mi všude lezou kosti.
Občas mám chuť se na ní vykašlat, tak se najim.
Neštve mě to.
Jindy se na ní tak moc naštvu, že se nepřejim, ale vyloženě přežeru, až je mi šíleně zle.
Snažím se to všechno dostat ven, slzy mi tečou po tvářích. Prosím o odpuštění. Usínám s pocitem, že se už neprobudím, protože mi všechny střeva a žaludek prasknou. Tak moc to bolí.
Nikdy nevyzvracím všechno, nejde to.
Jsem na sebe tak moc naštvaná, že si ublížim. Nebolí mě to, ne tolik jako to, že jsem Annu zradila a zklamala.

Pocit na omdlení je krásný.
Jsem uchvácená silou jídla.
Je doopravdy tak důležitý pro náš život?

U mě doma se všechno točí kolem jídla.
Všichni se cpou a chtějí, aby jsem se cpala s nimy.
Je mi z toho zle. Nechci aby mi život ovládalo jídlo.
Nutí mě jíst, občas musím jíst i před nimy. Dělá jim to radost, když do sebe něco s odporem nasoukám.
Anna a lhaní jde ruku v ruce. Nosím si jídlo do pokoje, rozbalím třeba čokoládu, brambůrky, schovám je do jiného pytlíků a s úsměvem jdu vyhodit obaly, jako že jsem se najedla.
Jsem pořád pryč, když se vrátím.. vyprávím co všechno jsem snědla, i když jsem měla jen kaffe.

Občas si říkám, že mám vážně problém a měla bych s tím někam zajít.
Potom se tomu zasměju a vím, že je to jen životní styl, stejně jako třeba vegetariánství nebo veganství.

Ztrácím kamarády.
Všichni mě nutí jíst.
A já jsem na ně nepříjemná.
Nechápou mě.

Když doma otevřu ledničku, jsem najezená už jen tím pohledem na jídlo, jak se mi z něj obrátí žaludek. Když jdu nakupovat, je mi zle ze všeho toho jídla.
Jasně, někdy vidím něco doopravdy chutného, něco moc pěkného pro oči, něco co by jsem si s chutí dala. Těžké je odolávat.

Všichni se mě ptají proč nejím, ale vždyť já jím!
Najím se, když už mě nohy neposlouchají.
Najím se než jdu do práce, abych neskolabovala a nemusela nic vysvětlovat.
Najím se o přestávce v práci.
Jím. Jen pro lidi kolem. Občas pro sebe.

Lidi kteří mě znají a denodenně potkávají si myslí, že fetuju.
Kvůli tomu jak moc jsem zhubla.
Směšný.

Koukala jsem na svůj první blog.
Když jsem začínala hubnout.
Chtěla jsem mít 50 kilo.
Když jsem se teď naposledy vážila, měla jsem 46 kilo.
A pořád mi to neni dost.

Jak vy bojujete?
Jaký jsou vaše sny? Touhy? Bolesti?
Jsem tu pro vás.
Třeba i na emailu nebo tak.. stačí si o něj zažádat.

S láskou...
vaše Dogs ass
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 majkiee majkiee | Web | 31. prosince 2013 v 12:13 | Reagovat

hlavně to nějak nepřežeň,abys nebyla nemocná, nebo neskončila špatně :( ,oni to s tebou ti kamarádi myslí dobře :-)
drž se:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama